Z deníku lektorky pole dance

Pole dance se věnuji už více než 13 let. Když se dnes ohlédnu zpátky, můžu s jistotou říct, že to byla láska na první dotek.

Dostala jsem se k němu úplnou náhodou, ale ten příběh si nechám zase na někdy příště.

Když jsem přišla na svou první lekci, žádný sport jsem nedělala. Upřímně? Ani mě žádný pořádně nebavil. O pole dance jsem tehdy skoro nic nevěděla.

Na internetu jsem viděla videa a říkala si:

"To nevypadá zase tak těžce."

Pak ale přišel střet s realitou.

Nebyla jsem schopná vyšplhat na tyč a i obyčejná otočka byla najednou pořádný koordinační oříšek. Přesto mě na tom něco neskutečně chytlo. Odcházela jsem s pocitem, že se chci vrátit. A pak znovu. A znovu.

Našla jsem si pravidelný kurz a postupně jsem se do pole dance úplně zamilovala. Chtěla jsem od sebe i od svého těla víc. Víc síly. Víc jistoty. Víc odvahy. A taky větší flexibilitu... i když přiznávám, že protahování nikdy nepatřilo mezi moje nejoblíbenější části tréninku.

Po více než roce přišel okamžik, který změnil úplně všechno.

Postavila jsem se na druhou stranu sálu a začala učit.

A právě tehdy jsem pochopila, že být lektorkou je úplně jiný svět. Najednou už nejde jen o to něco umět. Jde o to umět své zkušenosti předat dál. Umět vysvětlit techniku. Podpořit. Povzbudit. Někdy dodat odvahu a jindy jen připomenout, že každý pokrok potřebuje svůj čas.

Dnes jsem vlastně pořád v obou rolích. Stále se učím, protože člověk se učí celý život. Ale většinu času už stojím před tyčí jako lektorka.

A právě díky tomu vidím obě strany.

Nikdy jsem nezapomněla, jaké to bylo přijít na první lekci s obavami.

Jaké to bylo nevěřit si.

Jaké to bylo mít pocit, že ostatním jde všechno lépe.

A právě proto mě dodnes nejvíc baví sledovat okamžik, kdy se to začne měnit.

Za těch třináct let mi pod rukama prošly desítky žen.

Některé si pole dance jen vyzkoušely a zjistily, že to není jejich cesta. A víte co? To je naprosto v pořádku. Myslím si, že v životě bychom měli zkoušet nové věci. Mnohem horší než zjistit, že mě něco nebaví, je celý život přemýšlet nad tím, jestli jsem to neměla alespoň zkusit.

Pak jsou ale ženy, které přijdou... a zůstanou.

Někdy rok.

Někdy pět let.

Někdy si dají pauzu a po čase se vrátí.

A některé jsou se mnou dodnes.

Právě díky nim jsem si uvědomila, že pole dance už pro mě dávno není jen sport.

Ano, učíme se techniku.

Ano, učíme se nové prvky.

Ale mezi tím se děje spousta jiných věcí.

Vzniká důvěra.

Překonávají se vlastní hranice.

Roste sebevědomí.

Člověk se učí věřit svému tělu.

Vznikají přátelství.

A někdy si ženy přijdou jen na hodinu vyčistit hlavu od všeho, co se děje venku.

Tohle všechno je pro mě dnes pole dance.

Za těch třináct let se ale jedna věc nikdy nezměnila.

Když přijde nová holka na první lekci, téměř vždycky slyším podobné věty.

"Nemám na to sílu."

"Jsem na to moc stará."

"Neumím provaz."

"Jsem moc silná."

"Nikdy jsem nesportovala."

"Co když mi to nepůjde?"

A usměju se.

Protože přesně tyhle věty jsem za těch třináct let slyšela nesčetněkrát.

A skoro nikdy nebyly pravda.

Síla přijde.

Flexibilita se postupně zlepší.

Techniku se naučíme.

A sebevědomí? To často roste úplně nenápadně. Lekci po lekci.

Myslím, že právě to je na mojí práci to nejkrásnější.

Ne když se někomu povede nový prvek.

Ale když vidím, že žena, která přišla s obavami a nejistotou, odchází s úsměvem a začne věřit sama sobě.

To je pro mě mnohem větší vítězství.

Děkuji všem ženám, které byly nebo jsou součástí RelaxMe.

Bez vás by studio nikdy nebylo tím, čím je dnes.

A upřímně... ani já bych nebyla tím, kým jsem dnes.

Možná si moje holky ani neuvědomují, kolik toho dávají ony mně. Každá z nich se stala součástí mého příběhu a každá mě něco naučila. Za to jim budu vždy vděčná.

Pokud právě přemýšlíte nad svou první lekcí, chtěla bych vám říct jen jednu věc.

Nemusíte být připravené.

Nemusíte být silné.

Nemusíte umět provaz.

Nemusíte mít za sebou sportovní minulost.

Stačí přijít.

O zbytek se postaráme společně.

Verča
lektorka pole dance a majitelka RelaxMe